PRAŽSKÝ BAHENNÍ MARATON 2009 (NA SJEZĎÁKU)(by TruxXxík) První větší závod roku 2009 absolvoval náš tým v rámci Pražského zimního maratonu, který se jel 7.února v Praze-Dejvicích. Dosavadní zima slibovala po mnoha letech konečně opravdu zimní charakter závodu ale nakonec z této možnosti sešlo v posledním týdnu před závodem, kdy teploty stouply hodně nad nulu a veškerý sníh se schoval do hlíny, čímž vytvořil parádní bahno. Původně jsme měli jako tým startovat ve složení Jakub „TruxXxík“ Truksa, Tomáš „Eči“ Ečer, Honza „Gonzi“ Vaněček, Vašek Novák a Petr Kubášek. Toho ovšem v týdnu před závodem potkaly zdravotní potíže a proto se na start nepostavil. Jeho číslo si ale nakonec vzal člověk, který se mi představil jako Petr Kubášek, takže vlastně žádný problém nebyl. Přípravu na maraton jsme určitě nepodcenili a většina našich jezdců si na tento závod pořídila odpovídající techniku. Já jel na sjezdovém speciálu TREK Session 88 DH jako důsledek sázky během pozdního večera při jedné týmové schůzi. Gonzi startoval na 29“ Gary Fisher Superfly a Eči zvolil nový TREK 8500. Technika byla na vysoké úrovni a ani fyzickou přípravu jsme měli stoprocentní. Týden před startem jsme absolvovali tréninkovou vyjížďku, kdy ovšem byl ještě terén pokrytý sněhem a ledem. Takže v tomto ohledu to stejně bylo úplně jinak. Den před startem televize slibovala až 10°C, což by bylo více než při poslední Pražské padesátce. Moje auto ale ráno ukazovalo pouhé 2°C, byla mlha a mokro. Později se ale oteplilo. Nyní ale mým pohledem na průběh závodu. Nejvíce z mého pohledu ovlivnila závod naše týmová schůze koncem listopadu, kde jsme probírali nové sjezdové kolo TREK Session 88 DH. Padlo několik zajímavých názorů a jeden z nich byl, že tohle kolo je jen na jízdu jedním směrem (a to dolů). Ostatně říká se to i v názvu kola – 88DH. 203mm zdvihu na předním i zadním kole ve spojení s dvoukorunkovou vidlicí FOX mohou mnohé napovědět. Na kole jsem sice jel předtím jen na parkovišti, ale jak se říká, musíš jít do všeho. Takže jsem byl přesvědčený, že se na tom aspoň trochu jezdit dá. Padla věta jako: „Až na tom objedeš maraton, budeme se bavit...“. V tu chvíli bylo vymalováno. Iniciátorem sázky byl Gonzi a musel tak startovat taky. Den před závodem jsem domů dostal sjezďáka TREK Session 88 DH ve velikosti M. Povolené úpravy byly jiná sedlovka a sedlo + nášlapy. Platformy s půl centimetrovými hroty by mi tento závod na holeni připomínaly ještě mnoho desítek let. Sedlovka se sjezdovým sedlem a špičkou nahoru by se také pro delší jízdu použít nedala. Kolo tedy bylo připravené. Večer jsme si ještě jednou volali s Gonzim a ujišťovali se ve svých záměrech. Těžko říct, jaké mohly být moje ambice. Chtěl jsem vyjet všechny výjezdy bez šlápnutí, ale jeden převodník s 38 zuby a silniční kazeta s rozpětím 12-26 zubů mohla být prvním varováním. Takže jsem jel klasické silniční převody bez velkého převodníku. Ráno jsme se všichni sešli na startu. Bylo chladno ale zima vypadá jinak. Oblékl jsem se deset minut před startem – rozjíždět se na tomhle kole stejně nepomůže. V půl jedenácté se odstartovalo a hned se jelo do prvního asfaltového kopce. Zařadil jsem 38-12 (dále budu tento převod nazývat vrchařský) a rozpohyboval 18kg kovu k cestě do cíle. První kopec jsem vyjel bez problémů, předjelo mě docela dost lidí ale jelo to slušně. Jediné, co mě rozhodilo byl Eda, když mi při předjíždění řekl, že víc metrů nahoupu než vyjedu. Následovala krátká pasáž v poměrně rovném terénu, kde mě na konci dojel Gonzi na Superletci. Pak přišel sjezd a tam jsem to předjížděl levá-pravá... Kus silnice a bylo tu první prudké stoupání. Opět jsem tam hodil vrchařský převod a zvedl se ze sedla. Široká řidítka mi byla dobrou oporou a protože jsem musel točit nohama i při kadenci 50 jsem soupeře s lehkým převodem 22-32 dokonce předjížděl. Chvíle sjezdu po silnici a zase prudký výjezd. Vrchařský převod a ze sedla a byl jsem zase nahoře. Zde mě opět dojel Gonzi. Oznámil mi: „Máš jí“ – asi babu... Pak ale byla rovinka a já jsem se ho usilovně držel. Proletěli jsme Horoměřice a dojeli několik dalších borců. Ve sjezdu za Horoměřicemi jsem opět nenašel přemožitele. Asfaltový výjezd mě trochu zbrzdil ale neztratil jsem moc. Gonzi byl opět u mě. Dalším zajímavým místem byla silnice za Velkými Přilepy. Zde jsme jeli s Gonzim na konci čtyř členné skupinky. Přišlo mi, že dvojice na čele moc netáhne, tak jsem se zvedl a se slovy: „Tak za to trochu vemem...“ jsem z této skupinky ujet. Dle Gonziho slov v tu chvíli závodník na Epicu vypadal, že „kolo prodá a na jaře už nezaseje“. Pak se mi ale v terénním stoupání obalily pláště o rozměru 2,5“ bahnem a opět jsme se s Gonzim sjeli. Takto jsme si projeli až na Okoř, kde jsme dostali teplý čaj. Prohodili jsme pár slov a pokračovali. Bylo zde dost bahna, ale mělo být ještě hůř. Po krátkém silničním výjezdu totiž přišel dlouhý úsek po poli. Zde bylo hluboké rozježděné bahno. První, co se mi ucpalo byl rockring zabraňující padání řetězu. Následovaly pláště. Borci okolo mě zkusili jízdu přímo po poli ale to bylo ještě výrazně horší. Gonzi mi dost ujet, ale pak také na chvíli uvízl a nakonec jsem ho na silnici opět dojel. Čekal nás další prudší výjezd a zde jsem byl připraven s vrchařským převodem na nejhorší. Paradoxně nejprudším byl krátký ale velmi intenzivní výšlap u rybníčku. Gonzi tam trochu podklouzl a zůstal viset na jeho hraně. Já jsem rozjel kolo na nejvyšší možnou rychlost a s trochou balancování jsem se na vrchol dostal. Tam mi ale vypadla noha z pedálu a šlápnul jsem si taky. Výjezd korýtkem jsem zvládl nalepený na Gonziho zadním kole a s klasickým převodem. A už jsme byli na Kopanině u letiště. V mlze nebylo přistávající letadla vidět ale co jsem viděl a cítil, bylo Gonziho slušné zrychlení. Já jsem jel cotošlo, ale asi to bylo málo. Na silnici jsem ještě uvisel ale následný vjezd na rozbahněnou louku už jsem viděl jen vzdalující se Gonziho záda. Ostatní ve skupince zůstali nalepeni na moje zadní kolo a evidentně to sjíždět nechtěli. V tu chvíli jsem věděl, že stáhnout to dokážu jedině ve sjezdu nebo na Zlatnici. Od této chvíle mě už ale nikdo nepředjel. V podstatě jako poslední závodník mě předjel Gonzi. Ve sjezdu do Šárky, kde stál s foťákem i Meesha, jsem si opět užil výhody DH speciálu (snad mu ta fotka vyšla). Průjezd Šárkou byl rychlý a trochu jsem si tam odpočinul. A začalo poslední stoupání na Zlatnici. Vrchařský převod a zmíták nad řidítky a zase jsem předjížděl závodníky okolo. Na vrchu stála fandící Gonziho již-manželka Péťa (Malého Gonziho jsem možná přes krev v očích neviděl). Byla tu jen silnice dolů do cíle. Jel jsem ji mnohokrát a vždycky je to pěkný zážitek. Bahno odlétávalo od plášťů a kolo se příjemně pohupovalo. Nikdo přede mnou a za mnou. V jedné z posledních zatáček stál taťka s foťákem (snad mě v té rychlosti vyfotil nerozmazaně). Okolo mé bývalé základní školy a zatáčka do cíle. Gonzi mi dal v cíli dvě minuty, ale hlavně že se teď můžeme bavit. Já jsem se dohoupal asi na 72.místě celkově a 27.místě v kategorii. Oficiální výsledky v tuto chvíli ještě nemám, takže úspěchy ostatních Vám teď neprozradím. Potěšující bylo ale čtvrté místo v týmech. Sice jsem hned po dojezdu byli dokonce třetí, ale domácí tým Praha 6 prostě musí stát na bedně, takže jsme byli odsunuti na 4.místo (se zármutkem tedy připouštím, že asi oprávněně). Já jsem vyhrál v tombole a šli jsme na jídlo. Dal jsem si klasický „Padesátkový“ bílý párek s kečupem – knedlíky vypadaly líp ale hmota s 1 % masa v umělém střívku taky ušla. Byly jsme všichni dost špinaví takže doufám, že to studentům do pondělí uklidí. Převlékli jsme se a pomalu začali balit. Závod se opravdu povedl a pokud někomu vadí bahno, tak i tohle je horská cyklistika. Gonzi už vymyslel, že příště pojedu na motocyklu Babeta (sice bez benzínu, ale milosrdně mi povolí nášlapy), ovšem zde ho musím zklamat – nemám na tento speciál řidičské oprávnění... Ale pokud nenastartuji motor – nemusím mít oprávnění, ne??? Na závěr přidám několik poznatků z absolvování maratonu na DH kole:
- Byl to můj poslední maraton na sjezdovém kole...
|