MTB MARATON POSÁZAVÍM 2009

(by TruxXxík)

Letos již posedmé jsem se vydal 1.května do Mnichovic na Maraton Posázavím. Prostě tento závod má své pevné místo v kalendáři jako jeden z prvních závodů sezóny. Nyní to přesto bylo trochu jiné, protože jsme se závodu účastnili s celým týmem. Mnoho věcí, které závodu předcházeli, je dost neuvěřitelných a celé to mohlo dopadnout i úplně jinak.

To, že účast členů našeho týmu bude vysoká, jsem odhadoval už od zimy. Ale, když jsme měli přihlášeno osm borců, přestával jsem věřit vlastním očím. Soupiska týmu obsahovala jména: TruxXxík, Eči, Martin, Lukáš, Regi, Vašek, Lukyn a Veronika. Jezdce jsme tedy měli zajištěné. Ovšem jak už to u týmů bývá, měli by všichni mít týmový stejnokroj. Naše dresy se plánovaly několik měsíců dopředu, ale změna sponzora si vynutila připravení úplně nových dresů. Původně jsme měli mít dresy v polovině dubna. Potom se ještě řešila a vybírala ta „správná žlutá“ a výsledek byl takový, že dresy měly být hotové v posledním týdnu před startem. V tu chvíli jsem viděl, jak to asi dopadne a přesně tak to dopadlo. Nakonec i tento termín se trochu posunul a reálný termín byl stanoven na čtvrtek (den před startem závodu). Bylo nám nabídnuto, že nám dresy budou vlakem zaslány na Hlavní nádraží, což není kvůli spolehlivosti zrovna nejlepší. Výsledkem bylo, že jsme s Ečim jeli den před závodem pro dresy, které ještě nebyly ani hotové. V práci jsme skončili trochu dříve a projeli se mírně zacpanou Prahou. Od dálnice už to jelo parádně. Celou cestu jsme se bavili tím, jak dresy ještě nejsou sešité nebo že barva bude ještě druhý den schnout na našich zádech. Pro jistotu jsme ještě zavolali do firmy Procentrum, která nám dresy vyráběla, že už jsme na cestě. Věta „Právě na tom finišujeme...“ nás uklidnila jen částečně. V Stráži nad Nisou jsme chvíli hledali ulici U Kina, ale iPhone navigoval poměrně dobře a našli jsme to docela rychle. Zde už na nás čekali dvě krabice a v nich vše, co jsme si vymysleli a objednali. Hned před firmou jsme všechny dresy vyndali a vyzkoušeli přímo na sobě. Jsou trochu těsnější, ale naše závodnická těla stejně nebudou tloustnout, takže žádný problém. Dresy jsme měli a já jsem byl tak uvolněný, že mě nějaký závod nemohl rozhodit.

Další základní věcí pro úspěšnou účast na závodech je kvalitní příprava. My jsme se přes zimu věnovali velmi intenzivně duchovní přípravě a načasování závodů tak, aby jsme se na ně vůbec dostali. Načasovat závod s volným časem a ještě s formou je u nás pracujících případně studujících skoro nemožné. Proto jsme v zimě jezdili na vyjížďky, kdy jen to bylo možné a především v technice se to velmi kladně projevilo. Absolvovali jsme i několik závodů. Pražský zimní maraton jsme jeli v početné sestavě a potom jsme ještě jeli na takový polozávod RoztockéVoko. Nezapomínali jsme ani na týmové schůze, které jsou základem úspěšného fungování našeho týmu.

A ještě je tu technika, která je dnes základem závodní cyklistiky. Já s Ečim jsme si udělali radost a od Treku máme nová krásná kola. Já jsme zvolil celoodpružený model TREK Top Fuel 9.9 SSL a Eči vsadil na osvědčený hardtail TREK 8500. Nové kolo má i Vašek, který vyhrál v tombole Galaxy série nové kolo Galaxy ale závodit asi bude stejně na Magicu s pevnou Prodoli vidlicí. Martin se již také rozhodl pro nový stroj a vsadí na nového Gary Fishera - Big Sur. Pro Mnichovice na něj ještě zbyla jeho těžká Merida. Ale i ostatní poladili svá kola tak, aby je měli zase o kousek lepší a rychlejší.

Všechno bylo připravené, mohlo se jít na start. Týmové cíle byly jasné. Protože to byl náš první velký závod sezóny, chtěli jsme jet s rozvahou a začít si pořádně zvykat na ostřejší závodní tempo.

Ráno jsme vyráželi poměrně brzy aby jsme si mohli na startu předat dresy a vyfotit se v nich, dokud budou pěkně čisté. Mnichovice jsou blízko u Prahy, proto jsme jeli rovnou čtyřmi auty. Největší obsazenost auta měli všichni Nováci, kde měli plně obsazeno. Eči vzal cestou do svého auta Regiho, takže jeli ve dvou. Martina dovezl z Berouna taťka. No a já jsem jel do Mnichovic také s taťkou. Nakonec jsme se všichni sešli u benzínky ještě na dálnici. V Mnichovicích jsme zaparkovali naše auta pěkně vedle sebe, rozdali si dresy a začali se připravovat. Naše dresy od začátku budily pozornost ostatních a všichni se dívali, co je to za nový tým s tak velkým jezdeckým obsazením v tomto závodě. Vždyť nás zde nakonec závodilo rovnou sedm. Když jsme se oblékli, následovalo první focení v dresech. No a protože se začal blížit start, šli jsme se trochu rozjet. Zkusili jsme si ještě jednou vyjet první stoupání po startu a pak jsme se šli řadit na start. Měli jsme pro tým zajištěnou první řadu, takže jsme měli jistotu relativně dobré startovní pozice. Přesně v deset hodin se ozval startovní výstřel a přes pět stovek závodníků se vydalo na trať závodu. Ta doznala výrazných změn a oproti loňským ročníkům měla být o poznání těžší. Přesto jsem čekal spíše rychlý závod, tak jsem nastavil vidlici na trochu tvrdší chod. Bylo to také poprvé, kdy jsme zde startoval na celoodpruženém kole. V prvním stoupání jsme se propracoval ještě trochu dopředu a za mnou se vyvezl i Eči. Bohužel někde ve stoupání jsem mu trochu poodjel a už jsme se neviděli. Zde také skončily naděje Tomáše Vokrouhlíka, jedoucího na hardtailu TREK Elite 9.9 SSL, který měl defekt pláště. V tomto výjezdu jsem také dojel několik kamarádů. Tím prvním byl Eda, kterého jsem v posledních letech v závodě snad nikdy neporazil. Hned po něm to byl Míra, který mi vždycky tvrdě naloží na silničním Králi. Jelo se mi výborně a předjel jsem zde několik závodníků. Odpružení jsem nechal otevřené, což mi dovolilo jet stoupání po kořenech a kamenech déle v sedle. Závod se vyvíjel velmi dobře a jelo se mi výborně. Kolo šlapalo jako hodinky a neměl jsem důvod k pochybám, že to tentokrát bude opravdu dobré. Oblíbeným místem tohoto závodu je tunel, který je jen málo osvětlený a následuje hned po rychlém sjezdu, takže zde jedete rychle a ještě máte brýle na očích. Taky člověk sleduje jen světlo na konci tunelu a poslouchá, jestli před ním náhodou někdo neleží. Chvíli po tunelu přišel první velký brod. Tady jsem také poprvé namočil moje nové tretry Bontrager RXL MTB. V tu chvíli jsem se pohyboval poměrně vepředu a stále tušil dobrý výsledek. Ovšem přišla chyba, které se ovšem dopustilo mnoho závodníků. Jeli jsme ve skupině a minuli jednu odbočku. Jeli jsme dlouho po silnici a nikde žádná značka ani šipka. Viděli jsme, že je něco špatně. Otočili jsme se a vraceli se. Cestou zpět jsme potkali mnoho závodníků, kteří jeli za námi a zabloudili stejně jako my. Najednou nás jelo pohromadě velmi mnoho. Zde jsme hledali cestu zpět na trasu, ale nemohli jsme jí trefit. Po chvíli jsme se ale na trať vrátili, i když trochu jinudy. Nevýhodou bylo to, že následoval technický úsek, kde nešlo moc předjíždět a trochu jsem zde ztratil čas. Zde jsem se opět potkal s Edou. Ovšem přesto se mi stále jelo docela dobře. Ve výjezdech jsem mohl vyjet víc než ostatní, protože jsem nechal otevřené odpružení a ve sjezdech jsem si mohl jet ještě rychleji a více agresivně. Prostě celoodpružené kolo bylo v tomto závodě určitě výhodou. Na jedné odbočce jezdci přede mnou trochu zmatkovali, když šipka ukazovala jet rovně, ale mlíko vedlo na odbočku doleva. Naštěstí jsem si toho včas všiml a ani jsme moc neztratili. V prostoru Voděradských bučin jsem se chytl rychlé skupinky, kde jel i kámoš Frank, a ještě jsme dojeli pár závodníků před námi. Zde bylo třeba dávat pozor na značení, protože loni zde někdo záměrně přeznačil trať, ale letos bylo vše OK. Najednou se ale ozval nepříjemný zvuk od Frankova zadního kola, což znamenalo defekt jeho superlehkého zadního pláště Furrious Fred. Neměl už duši, tak jsem mu jen podal svou podsedlovou brašničku s duší a jel jsem dál. Zde mě také opět dojel Eda. Čekala ale nás už závěrečná část závodu. Pro moje oblíbené stoupání lesem po kořenech jsem opět nechal otevřené odpružení a předjel jsem závodníky přede mnou. Nahoře jsem dokonce zjistil, že jsem toto stoupání jel se zařazenou velkou pilou na převodníku :-). Teď už jsem před sebou viděl jen dva závodníky, které by bylo možné dojet. Sjezd k potoku je velmi rychlý a jede se absolutně naplno. Začíná na silnici, kde jsem i díky znalosti trati z minulých let dokázal předjet první závodníka přede mnou. V polovině se tento sjezd dostane na polní cestu, kde jedete snad ještě rychleji než na silnici. Jsou zde dvě souběžné stopy a na té vnitřní jel poslední závodník, kterého jsem zde ještě mohl předjet. Zkusil jsem to a rozjel kolo vnitřní stopou. To se mi povedlo a závěr sjezdu jsem už jel osamoceně. Podél potoka jsem jel rychle ale na jistotu. Věděl jsem, že si místo uhlídám před svými pronásledovateli. První brod jsem projel naprosto v pohodě a ještě mě stihl taťka vyfotit. Ten druhý jsem pak projel také vodou a předjel jednoho závodníka, který měl prázdné zadní kolo. V tu chvíli mě pomalu dojížděli dva závodníci ale v polovině závěrečného stoupání ke kostelu jsem si už jen hlídal svou pozici. Poslední dvě zatáčky už na tom nic nezměnily a byl jsem v cíli. Pár metrů po mě dojel Eda a hned jsme hodnotili závod. Bylo to super. Hlavně konec závodu se naprosto povedl. Eda už říkal, jak se těší na svého nového carbonového Treka. Prohodil jsem ještě pár slov s dalšími známými a už přijížděl Kuba „Regi“. Po něm potom i Tomáš „Eči“. Náš první tým v týmové soutěži byl celý v cíli a tušili jsme tedy určitě slušný výsledek. Přišel taťka a jeli jsme se převléct do auta. Mytí probíhalo klasicky v potoce ale byla pohoda. Počasí se vydařilo a svítilo sluníčko. Vrátili jsme se k cíli, kde už mezi tím dojeli Nováci – Lukáš a po něm Vašek. Martin dojel do cíle také ale nebyl moc spokojený. No a to nejlepší na konec – Veronika na krátké trati zajela výborně a obsadila ve své katagorii 6.místo. Dali jsme si výborné těstoviny a několik nealko piv Bavaria. Sezení jsme měli v parku na náměstí. Chvíli to vypadalo, že se nám bouřka nevyhne, což by byla klasická pozávodní situace, ale nakonec bylo sluníčko až do konce. A už se přiblížilo vyhlašovaní a tombola, která je v Mnichovicích vždy velmi bohatá. U prezentace jsem si koupil rovnou tři lístky a čekal, zda poprvé něco vyhraju. Hned první cenu vyhrál Regi a byla to první a poslední výhra našeho týmu v tombole... Rozloučili jsme se s přáteli a vyrazili směrem k domovům.

Na závěr bych si dovolil zhodnotit závod z pohledu našeho týmu a výsledků jednotlivých závodníků. Na start se z našeho týmu postavilo celkem sedm závodníků a měli jsme dva týmy v týmové soutěži. Já jsem se celý závod cítil výborně a umístění na 29.místě celkově a 10.místě v kategorii je určitě lepší, než co jsem očekával před závodem. Jel jsem na průměrných tepech 168 a v jednom okamžiku jsem se dostal na 189 tepů. Takže během závodu jsem si opravdu poměrně dost dával. Kuba Regula zajel výborně (86.místo celkově a 26. v kategorii) a přispěl k dobrému umístění našeho týmu. Tomáš Ečer (137.místo celkově a 50. v kategorii) předvedl také výborný výkon a když jsem viděl na jakých tepech se během závodu pohyboval, musím říci, že jel opravdu naplno. Dalším našim závodníkem v cíli byl Lukáš Novák (180.místo celkově a 11. v kategorii), který předvedl také super výkon a poprvé vyhrál rodinnou bitvu, když porazil svého zkušenějšího tátu Vaška Nováka (195.místo celkově a 37. v kategorii). Výborně zajela na krátké trati Veronika, která byla 14.celkově a v své kategorii na 6.místě (omylem byla zařazena už mezi dospělé – v juniorkách by to bylo dokonce 5. místo). Martin Kubů (267.místo celkově a 12. v kategorii) startoval za náš tým poprvé a sám nebyl ze svého výkonu moc nadšený. Já bych až tak negativní nebyl. Spíš se Martin musí smířit s realitou, která je na maratonech často dost tvrdá. Možná očekával od tohoto závodu víc, ale zlepšení nepřijde hned a hlavní je, aby si závod užil. Příště, když bude mít menší očekávání, může zajet výrazně lépe. Obecně ale musíme být určitě spokojeni, protože jsme zajeli výborně a věřím, že další závody budou minimálně stejně povedené jako tento...